close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

promin

30. července 2007 v 21:50 | Lucka |  povidky
Okolí kolem mladé dívky se začalo halit do tmy. Ta tichounce seděla na dřevěné lavičce, která už pomalu začínala plesnivět, a dívala se do dálky před sebou. V hlavě měla za poslední dva roky úplně prázdno, na nic nemyslela, ničím se nezaobírala, jen tiše seděla a dívala se. V tmavé řece před ní se začaly odrážet hvězdy které na tmavě modré obloze vypadaly jako malé plamínky svíček. Dívka se podívala na nebe a po tváři jí rychle stekla horká slza. Nevěděla proč pláče, asi proto že ze sebe potřebovala dostat všechnu tu bolest co se v ní nahromadila. Zhluboka vzdechla a z kapsy u své černé bundy si vyndala krabičku cigaret a zapálila si. Tiše seděla, koukala se na nebe a kouřila. Proč to potkalo zrovna mě?.. Z duhé kapsy vyndala dopis a fotku na které se tajemně usmívala její teď už mrtvá sestra. Lampy které byly od ní asi dvacet metrů se pomalu rozsvítily a vydávaly ospalé, oranžové světlo. Dívka otevřela dopis a přečetla si ho, podívala se na fotografii a vrátila obojí zpět do kapsy.. Její mysle se uvolnila a vzpoměla si na to co prožlila, co se z ní stalo, jak se chovala...
"Tak chceš mi o tom vyprávět?" zeptal se muž se stříbrnými vlasy sedící u vyřezávaného stolu a zmáčknul play na diktafonu. Díka seděla v křesle a na skrčených kolenou měla položenou hlavu se zavřenými očima. Při jeho otázce se lehce pousmála a pomalu otevřela oči. Podívala se na něj, otočila hlavu k oknu a zadívala se do jarní zahrady. " Opravdu to chcete slyšet? " řekla nachraptělým hlasem. " Muž si poposadil své kulaté brýle výš na nos. Tohle dělal vždy když byl nervózní. " No, jsitě. " řekl muž a zaškrtl něco na papíře položeném před sebou. " Dívka se dívala z okna s toužebným přáním kéž bych i já mohla mít křídla. " Natálie?" zeptal se muž po chvilce hrobového ticha v místnosti. Dívka zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla a vydechla. " Jak jistě víte zemřela mi sestra, no zemřela, zabila se" v tu chvíli v ústech ucítila hořkou chuť slz ale přemohla se a nerozbrečela se, to dělala jen o samotě. " Nedávno jsem zjistila že to měla naplánované" mluvila rychle s nenávistí v hlase " Chápete to? moje sestra se zabila a měla to naplánované a já to zjistila až po půl roce. Minulý rok na Vánoce. Víte co to pro mě bylo?" rukou si přikryla ústa a rozbrečela se. " Já.. já jí tak strašně milovala, byla to moje sestra.." zajíkala se. " Chápu jak ti bylo ale.." nedokončil muž větu protože mu dívka skočila do řeči " Ničemu nerozumíte! Říkáte to všem jen aby jste u nich vyvolal pocit lítosti a bezpečí. Tváříte se jako když jste všechno zažil a všemu rozumíte ale vy nevíte jaké to je." dívka znovu zavřela oči a zhluboka dýchala. V doktorovi Millerovi se něco zlomilo, přemýšlel jestli nemá nahrávání vypnout ale raději to neudělal. Dívčino vyprávění v něm vyvolalo vzpomínky na jeho syna Patrica. " Po tom, co jsem to zjistila.. Chtěla jsem se vším skoncovat ale nemůžu být tak sobecká. Mám otce, sice se moc nemusíme ale vím že on mě má rád a já jeho taky. Už jsem ztratila Dianu, mámu která se od nás odstěhovala, táta je jedinej kdo mi zbývá." odmlčela se dívka. Doktor si sundal své kulaté brýle, zavřel oči a chytil se za kořen nosu proč je osud tak krutej? Spovídám tu dívku která se mi má zpovídat ze svých pocitů a co já? já jsem po smrti svého syna neudělal vůbec nic, jen jsem si nabral víc práce. Dívka se podívlala skleněnýma, zkrvavenýma očima na muže a pak se zadívala znovu z okna. " Promiňte.." " Za co?" zeptal se muž se stále zavřenýma očima masírující si nos. " Znala jsem ho, Patricka.. Byl to můj kamarád.. Chápu že prožíváte to co já, asi jsem vážně sobec.." doktor Miller se na ní zadíval svýma šedýma očima a chtělo se mu brečet nebo aspoň dívku obejmout, tolik si přál cítit někoho o koho by se mohl opřít. To přece nemůžeš, je to tvoje pacientka, nemůžeš ji zatěžovat svými problémy. " Vím co cítíte, jste taky jen člověk i když na sobě máte ten bílý plášť. Muž nespouštl oči z dívky, ta jako by vycítila jeho pohled, podívala se na něj a usmála se. " Bylo to pro mě strašné ale musím žít dál, stejně jako vy. Není to jednoduché ale prostě musíme to překonat" řekla sladce a zapálila si cigaretu. " Dobře, teď už ale budeme pokračovat" pousmál se muž. Dívka vyfoukla ze svých rudých rtů namodralý dým a začala si okusovat nehet na palci. To je ale hnusnej zlozvyk, uvědomila si co dělá a potáhla z cigarety, " Tohle je důsledek mého stresu" ukázala na krabičku značky Dunhill položenou na svých nohách. " Nějak mě to uklidňopvalo, pak jsem přešla na prášky na uklidnění jako je rivotril a diazepam. Šl to se mnou z kopce, když jednou do ohohle vlaku nastoupíte tak už je těžké zase vystoupit" zamyslela se jestli má pokračovat dál ale nakonec se rozhodla že ano. " Ze začátku cigarety, prášky, tráva, koks.. Já jsem vážně sobec, řešila jsem tím své problémy a vůbec mě nenapadlo že tím ubližuji všem okolo sebe." Muž se zarazil a zvedl hlavu od papírů do kterých něco zapisoval " Opravdu si tím řešila problémy?" dívka se znechuceně zašklebila a vyfoukla kouř " Ano, zapomínala jsem tím na všechny ty problémy, jak jsem byla naivní. Po půl roce když jsem si uvědomila co dělám jsem se dostala sem, do léčebny a byl mi přidělen psychiatr, myslím že ho velice dobře znáte. Jmenuje se doktor Miller."
Dívka ležela na "své" posteli a dívala se do stropu. Doktor Miller tou chvílí seděl ve své pracovně, kouřil cigaretu a poslouchal dnešní záznam s Natálií. Chudák holka.. Věděl že by nahrávku měl založit jako ty všechny ostatní a proto přišel k diktafonu, vypnul ho a vyndal kazetu. Podíval se na ní a vzpoměl si na dívčina slova chápu že prožíváte to co já, asi jsem vážně sobec.. Vím co cítíte, jste taky jen člověk.. Chvíli se díval na kazetu a pak se rozhodl pro to, co bylo podle něho to správné. Chytil pásku, vytahal jí z kazety, strčil do popelníku a zapálil ji. Trvalo to chvilku než shořela. S kouřem který z ní stoupal a rozplýval se v pracovně jako by i odcházela jeho bolest. Dívka stále ležela na posteli a dívala se do stopu ve chvíli kdy dohořel poslední kus pásky se usmála a tiše zašeptala " Děkuju..."
Dívka se už cítila lépe než před před rokem a půl, cítila se dokonce výborně. Znovu vyndala z kapsy dopis, přečetla si ho a zapálila ho. " Sbohem Diano, měj se krásně" řekla s úsměvem na tváři a odešla domů. Domů, tam kde byla její postel, její pokoj, její otec.. Po ulicích města skoro utíkala, bylo jí jedno že na ní lidé koukají jako na blázna, na tyhle zvídavé pohledy plné opovržení už si zvykla. Co nejrychleji přiběhla k domovu, zastrčila klíč do zámku a odemka. Vyběhla schody do obývacího pokoje a s radostí se rozhlédla komel sebe. Domov.. Tak dlouho jsem hledala něco čemu bych mohla říkat domov a vůbec jsem si neuvědomovala že už jeden mámkde je stále jedna osoba která mě má ráda, táta! Promiň.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama